Jdi na obsah Jdi na menu
 


Historie

7. 5. 2007

Krátce o tom co bylo, když ještě nebylo (0 - 1886)

Oheň – v dobrém i zlém provází člověka již pěknou řádku let. Rčení, že je oheň dobrý sluha, ale zlý pán znali naši předkové velmi dobře. Nevím, zda se kdy někdo při četbě obecních kronik pokusil spočítat, kolik požárů je v nich zaznamenáno. V každém případě stálo za to, začít proti nim organizovat první a v některých případech i poslední pomoc.

Nebezpečí ohně se projevilo v tom okamžiku, kdy nad ním ztratil člověk vládu, kdy se změnil v požár ničící výsledky lidské práce, ale i lidské životy. V dřívějších dobách se člověk snažil oheň usmířit dary a oběťmi, když však poznal, že Boží pomoc nepomáhá, začal spoléhat na vlastní sílu. Ve třináctém století začíná kolonizace, kdy se na malých plochách koncentruje množství lidí a s nimi obytné a hospodářské budovy. Převážná část domů byla buď celodřevěné konstrukce, nebo alespoň střechy byly pokryty šindelem. Na půdách, v průjezdech i na dvorech bylo velké množství sena, slámy a dříví a jiných snadno hořlavých látek. V té době byly požáry pro obyvatelstvo velmi nebezpečné, ale i velmi běžné. Nedostatek vody, malé znalosti lidí, kteří se snažili požár uhasit, nedostatek hasícího nářadí, to vše vedlo k tomu, že oheň často zničil celá města i vesnice. Požárem zasažená aglomerace se nemohla po takové katastrofě dlouho vzpamatovat. Nejstarší směrnice o požární ochraně, které jsou zaznamenány ve statutech města Prahy, pocházejí ze 14. století. Podle těchto směrnic měl každý měšťan chránit svůj majetek a služebnictvo, které by zapálilo dům svého pána, mělo být v tomto ohni upáleno. Občané nesměli k ohni běžet se zbraní, každé řemeslo mělo mít své háky a s jejich pomocí bořit hořící domy. Kupci měli také pomáhat při zdolávání požárů. Povozníci měli ihned vozit vodu a kdo tak neučinil, tomu se odebral vůz i koně a sám byl vyhnán z města.

V roce 1703 se již objevila modernější hasící technika jako dřevěné, měděné a mosazné stříkačky. Snaha císařovny Marie Terezie vytvořit pevný, centralizovaný stát našla odezvu i v požární ochraně, když v roce 1751 vydala „Řád k hašení ohně pro města zemská, městečka a dědiny markrabství moravského“. Pro Čechy byly vydány patenty dva, a to 3. února 1755 pro královská města a 22. září pro venkov. Tyto patenty byly prvními zákony, které se zabývaly protipožární ochranou. Byla zde zdůrazněna sousedská pomoc mezi vesnicemi a městy a bylo nařízeno, že na hašení požáru se musí zúčastnit z každého domu alespoň jeden člověk. Mnoho vzrušení vyvolalo ustanovení, podle kterého měly být do jednoho roku zrušeny všechny dřevěné a proutěné komíny a nahrazeny zděnými. Další patent týkající se ochrany před požáry vydal 25. června 1785 císař Josef II. Nový patent odstraňoval některé nedostatky předchozího výnosu. Byla zde mimo jiné dána za povinnost vrchnostenským úředníkům dohlížet na nové stavby tak, aby byly zakládány v bezpečných vzdálenostech, měly předepsaný komín apod. Za tuto činnost nesměli brát úplatu. Jsou zde obsaženy i základy požární prevence, jako např., že každý i sprostý městský dům musí mít na půdě kadečku s vodou a hospodář je povinen tuto vodu stále doplňovat. Dále byl hospodář povinen poučit čeledíny a děvečky, aby nechodili se svící nebo loučí do stodoly a maštale a měl poučit hospodyni, aby při škvaření másla nebo sádla do něj vodu nelila. Stejně jako předchozí patent se však ani tento nepodařilo zcela uvést v život, i když snaha ze strany obcí tu byla.

V 19. století začaly v městech a krátce na to i na vesnicích vznikat nejprve profesionální a posléze také dobrovolné hasičské jednoty. V této souvislosti je zapotřebí zmínit skutečnost, že revoluční rok 1848 a zejména pád Bachova absolutismu přinesly v Rakousku jisté uvolnění, mimo jiné i spolčovací a shromažďovací právo. Zejména v menších městech, která neměla peníze na profesionální hasičský sbor, docházelo postupně ke sdružování nadšenců, kteří pod vlivem humanistických ideálů, národního i demokratického hnutí, ustanovovali první dobrovolné hasičské sbory. Již v roce 1853 byl v Praze zřízen placený hasičský sbor o 30 lidech. První dobrovolný hasičský sbor byl založen již roku 1854 v Zákupech a další v roce 1861 v Liberci. Oba tyto sbory byly německé. K prvním pokusům o založení českého sboru došlo v roce 1863 v Chrudimi z popudu JUDr. Figara a ve Slaném. První český hasičský sbor byl však založen až roku 1864 ve Velvarech zásluhou Karla Krohna a na Moravě pak v roce 1868 ve Velkém Meziříčí a o rok později v Třebíči. Během následujících 10 let vzniklo dalších asi 90 hasičských sborů. Rozhodující opatření v rozvoji dobrovolných hasičů přinesl rok 1873, kdy byl vydán „Řád policie požárové“, který mimo jiné upravoval povinnost obce nad 50 popisných čísel zřídit požární sbor bez vybavení a obce nad 100 popisných čísel požární sbor se stříkačkou a ponocným. Hlavní zásady tohoto řádu platily až do roku 1941. V roce 1876 byl vydán protipožární zákon pro České království. Na svém prvním sjezdu přijímají čeští hasiči rozhodnutí o ustavení České zemské hasičské jednoty, které se však nepodařilo zrealizovat. Proto postupně přistupují k německé Ústřední zemské hasičské jednotě království Českého, založené roku 1878 v Teplicích. V únoru 1881 schází ustavující valná hromada české Zemské ústřední jednoty království Českého, která pak existovala až do roku 1919.

Kdy se obec Batňovice rozhodla začít organizovat protipožární ochranu obce, nevíme. Pravděpodobně se tak stalo krátce po roce 1873 v souvislosti s nařízením „Řádu policie požárové“. Vůbec první zmínku o nějaké organizaci požární ochrany v Batňovicích nacházíme v batňovické obecní kronice v souvislosti s nařízením tehdejšího Okresního výboru v Úpici ze dne 12. prosince 1878, který reagoval na žádost místní obce Zálesí (ze dne 12. 10. 1878) „o vyloučení s jejím jměním z katastrální obce Batňovic, za samostatné vedení jmění tohoto, pak za zřízení zvláštního místního zastupitelství, jež by jmění toto spravovalo…“ Na základě této žádosti bylo obci Batňovice mimo jiné nařízeno: „…dáváme základem usnesení okresního zastupitelstva ze dne 10. prosince 1878 čís. 478 věděti a zároveň katastrální obci Batňovické nařizujeme, aby nejdéle do 1ho března 1879 veškeré, místní obci Záleské patřící jmění obecní ve zvláštní výkaz ze společného nynějšího jmění vytáhla a dopodrobna vyznačila.“ Ve „Výkazu všech příjmů obecních katastrální obce Batňovic – Zálesské“ ze dne 12. března 1879 pak mimo jiné nalézáme následující záznam: „Hasící nářadí:
1. Velkou stříkačku mají obě obce společně.
2. Jeden velký žebřík, taktéž jeden hák a jednu ruční stříkačku, které věci se již v Zálesí nacházejí.“
Jedná se o první záznam skutečnosti, že obec již v té době vlastnila hasičskou stříkačku. Kdy byla stříkačka pořízena, kde byla uložena, jak byla protipožární ochrana v obci organizována – nevíme.

Krátce na to, nacházíme v kronice další záznam. Jedná se opis „Protokolu předsevzatého u obecního úřadu dne 16. června 1879. Předmět jest zřízení vlastně oprava stříkačky a vystavení kůlny pro hasičské náčiní. Poněvadž stříkačku nikdo ve své místnosti míti nechce ze strachu, by se ji neuškodilo, usneslo se obecní zastupitelstvo na tom, by se na obecní náklad hned vedle mostku nedaleko čísla dom. 1 kolna pro tu samou a náčiní hasičské z kamene vystavěla.
Určeno: Kámen se robotou z Havlovického hradu přiveze, potřebné dříví z obecního lesa vezme, šindele se koupí a potřebné peníze z obecního důchodu se vezmou. Stříkačka se co nejdříve dá opravit a delší hadice se k ní přidělati dá.
Přečteno a podepsáno: Fr. Jörka (zapisovatel, výbor), Vincenc Souček (výbor) Nývlt Jan (výbor) Jos. Bernard (starosta), Franc Souček (radní) Frant. Řezníček (soused).“

I tyto kusé záznamy svědčí o tom, že obec v té době nejen vlastnila potřebnou hasičskou techniku, ale měla i zájem na další organizaci protipožární ochrany. V té době již i v blízkém okolí existovalo několik Sborů dobrovolných hasičů, a tak bylo jen otázkou času, kdy obdobný sbor bude založen i v Batňovicích.

Počátky hasičského sboru v Batňovicích (1887 – 1918)

V měsíci září dne 5. přivezli novou stříkačku z továrny p. R. Čermáka v Teplicích v ceně 710 zl. do obce Batňovic a byl dne 11. září 1887 založen sbor dobrovolných hasičů Batňovických.“ Touto krátkou zmínkou ve staré školní kronice z pera tehdejšího řídícího učitele Františka Jörky je zaznamenán počátek vzniku Sboru dobrovolných hasičů, dnes nejstaršího spolku v Batňovicích. Obdobnou (ještě stručnější) zmínku o této události nacházíme i v kronice obecní. A to je vše.

Na rozdíl od svých mladších záleských či kvíčalských „příbuzných“ si batňovičtí hasiči nevedli kroniku, a tak jsme při rekonstrukci historie sboru odkázáni na zmínky a jejich činnosti v kronikách obecních, školních, či na dokumenty, které se do dnešního dne zachovaly a na vzpomínky pamětníků, kteří si toho ovšem pohříchu mnoho nepamatují.

Někdy na počátku roku 1887 se obecní zastupitelstvo v Batňovicích po vzoru některých okolních obcí rozhodlo požádat o povolení k ustavení dobrovolného sboru hasičů tak, aby se zvýšila úroveň ochrany proti požárům. Stanovy nově ustaveného sboru byly obecním zastupitelstvem schváleny 20. října 1887 s těmito podpisy: Antonín Teichman – starosta, František Řezníček – radní, Antonín Svoboda, Antonín Štěpánský, Tobiáš Gröschel, Josef Teichman, Vincenc Rudolf, Jan Hoza a Adolf Souček – členové výboru.

Žádost o potvrzení stanov společně s protokolem volebních schůzí, protokolem valné hromady a listinou průkazní vystavenou výborem obecním byly zaslány Vysokému c. k. místodržitelství 30. ledna 1888. Místodržitelstvím byly stanovy schváleny pod číslem 10868 20. února 1888 a ještě v témže roce byly vydány tiskem knihtiskárnou Františka Morávka v Trutnově. Nově založený batňovický sbor dobrovolných hasičů byl začleněn do Hasičské župy jaroměřské.

Podle matričních záznamů byli zakládajícími členy následující obyvatelé Batňovic (zařazení do funkcí je uvedeno podle záznamu z roku 1891): Antonín Teichman (čp. 55, předseda), František Řezníček (čp. 1, velitel), Jan Hoza (čp. 12, místopředseda), Vincenc Rudolf (čp. 91, místovelitel), Antonín Matýska (čp. 46, cvičitel), Ignác Lelek (čp. 59, zbrojmistr), Jan Bartoníček (čp. 44, povelník stříkačů), Tobiáš Gröschel (čp. 52, povelník chranců), Štěpán Hendrych (čp. 30, místopovelník lezců), Antonín Štěpánský (čp. 106 – revizor účtů), Josef Teichman (čp. 10, chranec), Antonín Svoboda (čp. 9, chranec), Josef Bittner (čp. 58, stříkačník), Josef Vlček (čp. 96, lezec), Adolf Souček (čp. 20), Ondřej Hetfleiš (čp. 13, stříkačník), František Hejna (čp. 21, stříkačník) Jan Nývlt (čp. 40, chranec), Josef Němeček (čp. 18, stříkačník), Josef Šrůtek (čp. 102, chranec), Karel Mertlík (čp. 48, chranec), Jan Sedláček (čp. 6, stříkačník), Antonín Kábrt (čp. 6), Adolf Kábrt (čp. 6), Adolf Nývlt (čp. 87, lezec), Antonín Sikmund (čp. 56), stříkačník), Vincenc Vepřek (čp. 52), Václav Nývlt (čp. 40), Augustin Ott (čp. 25), Adolf Ott (čp. 25, trubač), Augustin Hejna, Jan Grejtr (čp. 54), Augustin Kraus, Josef Dvorský.
Přispívajícími členy se stali: Vincenc Řezníček (čp. 94), František Kult, Petr Špetla, Antonín Melichar (čp. 130), Josef Brož, Antonín Ducháč (čp. 63), Josef Rosa (čp. 3), Jan Nývlt (čp. 87) a Jan Donát.

Podle záznamu z roku 1891 doplnili sbor dobrovolných hasičů následující členové: Jan Bartoníček (čp. 25, stříkačník), Vincenc Hendrych (čp. 91, místopovelník chranců), Josef Macek (čp. 3, lezec), Jan Petráš (čp. 17, místopovelník stříkačů), Josef Pavel (čp. 62, stříkačník), František Rudolf (čp. 59, trubač hornist), Vilém Souček (čp. 104, povelník lezců), Josef Semerák (stříkačník), Václav Vojtěch (čp. 46, stříkačník), Václav Nývlt (čp. 109, stříkačník), Jan Donát (Zálesí čp. 8, chranec), Hynek Holzbacher (čp. 4, chranec), Ignác Kult (chranec), Josef Hoza (čp. 14, chranec), Matěj Pokorný (čp. 22, chranec), Antonín Svoboda (čp. 9, chranec), Josef Rosa (čp. 3, chranec), Josef Souček (čp. 4, chranec), Karel Souček (čp. 33, chranec), Václav Smutný (Zálesí čp. 5, chranec), Antonín Unger (čp. 28, chranec), Josef Urban (Zálesí čp. 1 – řídící učitel, chranec), František Záruba (Zálesí čp. 4, chranec), Jan Petráš st. (čp. 17, chranec).

Údajně se jeden výtisk stanov zachoval v archivu hasičského sboru (ale jedná se informaci starou více jak 20 let). Stanovy byly tvořeny čtrnácti paragrafy. Pod paragrafem číslo 7 se uvádí: „Činní údové dělí se na tři odbory: 1. odbor lezců, jemuž jest nejpřednější úkol hasičstva přidělen, jelikož na nejnebezpečnějších místech kvůli zachránění lidských životů a majetku účinkovati musí. 2. Odbor stříkačníků, který má dopraviti stříkačku na místo požáru, tam dle potřeby ji obsluhovati a starati se o dostatečné přivádění vody a jiných potřeb hasičských. 3. Odbor chranců, který má za úkol zachráněný majetek před odcizením a škodou opatrovati, po skončeném ohni pravému majiteli odevzdati a pořádek a volný přístup pro mužstvo udržovati.

Každý odbor má svého náčelníka, jejž volí na jeden rok, na tu dobu, na kterou zvolila valná hromada hodnostáře. K platné volbě je zapotřebí polovice členů téhož odboru.

Povinnost náčelníků jest odbor pod vrchní dohlídkou velitele a místovelitele vycvičiti a o to pečovati, aby se ve své působnosti zdokonalil. Každý člen zavazuje se čestným slovem předsedovi k poslušnosti a k zevrubnému plnění svých povinností, zvláště ale:
a) řád hasičský a veškerá ustanovení přísně zachovávati, usnesením výboru a nařízením velitele ve službě neodkladně a bez odporu se podrobiti,
b) při požáru v místě co nejrychleji s potřebným zbrojem na určité místo se dostaviti a místo dřív neopustí, dokud k tomu velitel nebo jeho náměstek znamení nedá,
c) náčiní hasičské musí na cvičiště dopraviti a po ukončeném požáru na rozkaz velitele na určité místo opět dodati,
d) sborem mu svěřený zbroj, jakož i nákladem sboru pořízený kroj v čistotě a řádném stavu udržovati a náhradu za jejich ztrátu nebo svévolné porouchání na se vzíti,
e) kouření při cvičení, požáru neb jiném služebním výkonu se zakazuje,
f) člen, který by při požáru povinnost svou zanedbal, zbabělým se ukázal nebo rozkazu velitele se protivil, může být ihned z místa odstraněn, k návrhu velitele i o příští schůzi výboru být vyloučen,
g) při požárech venkovských určí velitel ony, kteří se zúčastniti mají, h) který člen by se domníval, že mu velitel nebo jeho náměstek některým rozkazem ukřivdil, musí se sice rozkazu podrobiti, může se však potom k výboru odvolati."

O prvním desetiletí činnosti sboru dobrovolných hasičů rovněž mnoho informací nemáme. Z „Knihy pro denní záznamy“ vedené od roku 1888 můžeme usoudit, že po začlenění sboru do jaroměřské župy se první valná hromada batňovického sboru uskutečnila 20. srpna 1888. Asi první velkou akcí nového sboru byla pak účast na župním sjezdu 26. srpna 1888 ve Smiřicích.

Následně zorganizoval sbor oslavy 40. výročí panování císaře Františka Josefa. Slavnost proběhla pravděpodobně 28. října 1888. Při té příležitosti vybírali členové sboru příspěvek ve výši 26 krejcarů – příspěvek od 45 členů sboru ve výši 11 zl. 45 kr. byl 18. listopadu zaslán JUDr. Janu Figarovi, předsedovi českého oddělení hasičské ústředny jako příspěvek sboru pro založení dobročinného fondu.

Tradice hasičských plesů v Batňovicích byla založena pravděpodobně v roce 1890. Soudíme tak podle objednávky plesových pozvánek ze 17. prosince 1889. Kdy a kde se první hasičský bál v Batňovicích uskutečnil, nevíme.

Ze zápisů v „Knize pro denní záznamy“ můžeme soudit, že v následujících letech žil sbor běžným spolkovým životem. Pořádal pravidelná cvičení, zasahoval u místních i okolních požárů, účastnil se akcí pořádaných okolními sbory i jaroměřskou župou, pořádal pravidelné plesy.

Významnou událostí se pro batňovický sbor stal rok 1904. V tomto roce pořádal batňovický sbor 10. července sjezd župní Jednoty severovýchodních Čech. Původně měl být místní sbor pořadatelem sjezdu již o rok dříve, ale své pořadatelství nakonec odřekl. Z dochovaných fotografií je zřejmý zájem mnoha občanů o činnost hasičů. V rámci župního sjezdu se konalo cvičení, které dokumentovalo při zásahu na budově hostince Adolfa Vajsara (dnešní kulturní dům) pohotovost, rozhodnost a odvahu členů hasičských sborů. Na louce Jaroslava Rosy (čp. 3) byl poté uspořádán hojně navštívený koncert dechové hudby.

Dne 29. března 1913 byl založen sbor dobrovolných hasičů na Kvíčale. Prvním starostou sboru byl zvolen M. Řezníček a velitelem Josef Kadaník st. Náměstkem starosty byl zvolen Josef Kadaník st., jednatelem František Šrejtr, zástupcem velitele Antonín Kadaník, pokladníkem Josef Kadaník ml. a členy výboru František Kult a Jiroušek. Během první světové války v letech 1914 - 1918 sbor bezmála zanikl, neboť téměř všichni jeho členové byli ve válce. Těsně před válkou (26. 7. 1914) byla zakoupena stříkačka za 1.500 Kč. Ta byla až do doby vybudování zbrojnice uložena ve stodole Josefa Seidla.

V období první světové války nastal všeobecný útlum spolkové činnosti z důvodu narukování téměř všech mladých mužů na vojnu. Dokladů o činnosti sboru je jako šafránu, nicméně sbor i v této těžké době fungoval. Svoji činnost však naplno obnovil až po vzniku nové samostatné republiky. Krátce před válkou (v roce 1911) měl batňovický sbor 65 členů, z toho 39 členů činných a 26 členů přispívajících.

Na prahu nové historie (1919 – 1922)

Se vznikem samostatného Československého státu dochází i reorganizaci hasičského hnutí. Na valné hromadě konané 9. června 1919 byla za účasti 369 delegátů ze 120 žup „Zemská ústřední hasičská jednota království Českého“ přejmenována na „Českou zemskou hasičskou jednotu“.

Z roku 1919 se zachoval pamětní list, v němž se ještě na tiskopisu starého c. k. mocnářství uvádí: „Sbor dobrovolných hasičů v Batňovicích má tuto správu: starostou jest přítel Celestýn Hofman, velitelem přítel Adolf Otta, náměstkem velitelovým přítel Josef Nývlt, jednatelem přítel Jaroslav Rosa, pokladníkem přítel Čeněk Rudolf, dozorcem náčiní přítel Ladislav Bittner, ve výboru zasedají přátelé Čeněk Vepřek, Josef Macke, Josef Semerák.
Hasičská župa úpická č. 141, k níž sbor náleží, má tyto činovníky: starosta přítel Cyril Brož, náměstek starostův přítel Adolf Otta, jednatel přítel Vincenc Vrabec, pokladník přítel Radoslav Mach, dozorce přítel Antonín Baudyš.
V obci Batňovicích je starostou pan Jan Hoza. V okrese úpickém je starostou pan Antonín Heller. Nejvyšším maršálkem království českého jest „Franta“.

V roce 1920 proběhla 1. ledna valná hromada, na které byli do funkcí zvoleni stejní členové jako v minulém roce a za revizory účtů byli zvoleni Jaroslav Řezníček, Karel Volhejn, Jan Hoza a poslem byl zvolen Jan Matýska. Náčelník lezců Josef Macke, stříkačníků Čeněk Vepřek a chranců Josef Semerák.
Čestné členství obdrželi zakládající členové sboru Adolf Otta, Václav Nývlt, Čeněk Rudolf, Čeněk Vepřek, Antonín Blümel, Jan Donát, Václav Smutný, Antonín Zikmund a Jan Hoza.

V roce 1921 bylo zřízeno při sboru samaritánské oddělení, do kterého byli zvoleni Čeněk Vepřek, Antonín Mach a Emanuel Lelek. Pro nově zřízené oddělení byla objednána kniha „Domácí lékař“.

Na Kvíčale byla též postavena v roce 1922 nová hasičská zbrojnice. Pozemek pro její stavbu poskytli Josef a Marie Šafářovi (čp. 81). Náklady na její stavbu dosáhly částky 14.562,85 Kč. Většinu prací však provedli členové sboru bezplatně. Obec Batňovice přispěla na stavbu částkou 500 Kč a osada Zálesí částkou 300 Kč.

Čtyřicáté výročí založení sboru a nová stříkačka (1923 – 1930)

V neděli 3. srpna 1923 při zahradním koncertě uspořádaném sborem dobrovolných hasičů na louce Jaroslava Rosy (čp. 3) předvedl zástupce pražské firmy Ing. Ebert & spol. motorovou stříkačku, o níž se jevil značný zájem. Pro nedostatek finančních prostředků a vysokou cenu stříkačky musel být její nákup ještě odložen. Až za dva roky (v srpnu 1925) byla uzavřena následující smlouva na nákup vysněné stříkačky:

„Smlouva
uzavřená mezi Sborem dobrovolných hasičů resp. obcí Batňovickou s jedné strany a firmou ing. Bohuslav Ebert v Praze ze strany druhé za účelem dodání dvoukolové motorové stříkačky systém Ebert-Delahaye.

Podmínky:
Firma Ing. Bohuslav Ebert zavazuje se dodati dle své nabídky: 1 motorovou dvoukolovou stříkačku s motorem čtyřválcovým o výkonu 100 l v minutě, na komůrkových gumách s kompletní výzbrojí, která sestává:
- šest dílů hadic vysokotlakých č. 6 se šroubením á 20 m,
- dvou dílů ssavých hadic se šroubením, celkem 8 m,
- dva dvojáky s třícestným kohoutem č. 6,
- čtyř kusů proudnic s hubicemi,
- 1 dvoudílný žebřík 4 m dlouhý,
- 1 naviják na hadice,
- 1 kompletní sada nářadí.
Za kompletní stříkačku takto vyzbrojenou, zaplatí sbor, resp. obec i včetně 2 % daně z obratu Kč 53.040,- tj. slovy: Padesáttřitisícečtyřicet Korun čsl. Obec zůstává jako rukojmí a plátce.
První polovina obnosu jest splatná po objednávce složenkou Malostranské záložny, druhá polovina pak po převzetí stroje.
Stříkačka bude přezkoušena technickou komisí Č. Z. H. J. v Praze a bude odeslána na účet sboru.

V Batňovicích, dne 1. srpna 1925

Za sbor dobrovolných hasičů: Josef Nývlt (velitel), Josef Souček (místovelitel)
Za obec Batňovice: Ad. Rosa (starosta), Josef Vancl (rada)
Za firmu Ing. Ebert: Pozděna“

Již za několik dní (23. 8. 1925) však zastupitelstvo obce přijalo usnesení, aby smlouva o koupi motorové stříkačky, kterou dva členové obecního zastupitelstva 1. srpna za obec jako „rukojmí“ společně se zástupci sboru dobrovolných hasičů podepsali, byla zrušena. V důsledku tohoto usnesení oznámil obecní úřad firmě Ebert a spol. v Praze, že kupní smlouvu jejími zplnomocněnými zástupci ruší a obec Batňovice jako ručitel za koupi motorové stříkačky od smlouvy odstupuje. O tomto kroku obecního zastupitelstva byl sbor dobrovolných hasičů informován dopisem ze dne 28. srpna 1925.

Nicméně sbor se rozhodl ještě téhož roku (1925) stříkačku koupit, a tak se v zápisu z obecní kroniky můžeme dočíst: „Dávné přání mnohých členů hasičského sboru bylo splněno zakoupením stříkačky s benzinovým motorem o 28 koňských silách systém „Delahaye“ od firmy Ing. Ebert & spol., Praha za Kč 53.000,- s příslušenstvím; první zkouška v neděli 29. listopadu všeobecně uspokojila. Starou, dosud dobrou stříkačku si sbor ponechal.“

Jak to však bylo s financováním nákupu stříkačky, není zcela zřejmé. Již v roce 1926 obdržel Obecní úřad v Batňovicích z hasičského fondu věcné podpory částku 6.000 Kč. Z dokumentů, které máme k dispozici, vyplývá, že sbor si na nákup stříkačky vzal posléze půjčku u Občanské záložny v Úpici ve výši 32.000 Kč (avšak až v roce 1928). Na této půjčce však ještě v roce 1934 stále zůstával dluh ve výši 23.300 Kč a v roce 1937 činil dluh 19.750 Kč. Je zřejmé, že sbor prostředky na splacení stříkačky získával s velkými obtížemi. Například již v roce 1926 zasílá žádost o peněžitou podporu na úhradu dluhu na Vzájemný pojišťovací spolek proti ohni v Náchodě, 10. 7. 1934 a následně 20. 6. 1937 je pak datována žádost o udělení podpory ze zemského hasičského základu pro potřeby věcné. Kdy byl dluh zcela uhrazen, nevíme, je však nejvýše pravděpodobné, že se tak stalo až se zřízením protektorátu při příležitosti měnové reformy.

K osudu stříkačky je třeba poznamenat, že nakonec byla pro svou nepotřebnost počátkem 80. let určena k „šešrotování“. Stříkačku se však podařilo zachránit a díky Janu Hanušovi ml. a Janu Hanušovi st. se stala jednou z hlavních atrakcí oslav 100. výročí založení sboru v roce 1987. Dnes je stříkačka umístěna v Hasičském muzeu ve Velkých Svatoňovicích. Ale nepředbíhejme.

Čtyřicáté výročí založení sboru tak mohl batňovický sbor oslavit již s novou stříkačkou. Oslavy proběhly 10. června 1927 na zahradě Jaroslava Rosy (čp. 3) uspořádáním župního sjezdu hasičské župy úpické. Před zraky zástupců všech sborů provedli členové batňovického sboru cvičení v hašení požáru na stavení Albíny Rosové (čp. 113). Vyhlášení poplachu a provedení útoku bylo vzorně a rychle provedeno a sklidilo pochvalu. Při slavnosti se vybíralo vstupné a prodávalo občerstvení. Na zahradě se před slavností odehrála i valná hromada sboru, na které obdrželi „Diplom čestného uznání České hasičské jednoty“ zakládající členové batňovického sboru Čeněk Rudolf, Adolf Otta, Čeněk Vepřek, Václav Nývlt a Antonín Zikmund. Po dobu slavnosti vyhrávala všem přítomným strážkovická kapela. Sousední hasičské sbory se dostavily na místo oslav rovněž s hudbou v průvodu od hostince Adolfa Vajsara. Slavnosti se zúčastnily kromě sborů župy úpické i hasičské sbory ze župy náchodské a skalické. Na úvod slavnosti promluvil starosta úpické župy Hynek Čebava. Oficiální část oslav byla zakončena československou státní hymnou a následovala zábava při hudbě strážkovické kapely. Na zdárném výsledku oslav se podílel i batňovický spolek divadelních ochotníků, který u té příležitosti uvedl divadelní hru. Výtěžek ze dvou představení ve výši 7.000 korun posloužil sboru k nákupu předního vozu k nové stříkačce.

Nová stříkačka samotná pak ještě sklidila velký úspěch při okrskovém cvičení dne 20. srpna 1927 v Zálesí. Z předvedených strojů se ukázala jako nejspolehlivější a nejvýkonnější.

Sbor dobrovolných hasičů v Zálesí

V roce 1926 probíhaly další události stran rozdělení obce. Z důvodu opětovné žádosti osady Zálesí za osamostatnění, byla do Batňovic vyslána komise ministerstva vnitra, aby celou situaci prošetřila a vyslechla obě zainteresované strany. Batňovičtí trvali na ponechání školy, chudobince (stará škola), kostela s lesem v Záduší, mlýna č. 11 a Donátova hostince v katastru Batňovic. Naproti tomu by batňovická část Kvíčaly připadla Zálesí. Zástupci Zálesí však požadovali rozdělení podle dosavadních hranic. Toto řešení by však mělo za následek vytvoření jakéhosi ostrova z batňovické části Kvíčaly, neboť by došlo k přerušení styku s batňovickým katastrem.

Bylo rozhodnuto, že obec Batňovice nechá vypracovat nový parcelní protokol, který předloží k dalšímu posouzení. Na pozadí těchto událostí byl na schůzi 8. února 1926, svolané osadním zastupitelstvem v Zálesí založen samostatný sbor dobrovolných hasičů. K činnosti sboru se přihlásilo 26 činných členů a 16 členů přispívajících. Prozatímním starostou nového sboru se stal Josef Rudolf a jednatelem Roman Paul. První valná hromada nově ustaveného hasičského sboru proběhla 17. dubna 1926, kde byl za starostu sboru zvolen opět Josef Rudolf, velitelem se stal František Kouba a zástupcem velitele Jaroslav Souček. Za členy výboru byli zvoleni Roman Paul, Josef Hloucal a Petr Prouza. Členské příspěvky mimo zápisného ve výši 1 Kč byly stanoveny na 5 Kč ročně pro činné členy a 10 Kč pro členy přispívající. Krátce na to zakoupil nový sbor základní výzbroj a již 20. 6. 1926 se v počtu 20 členů zúčastnil župního sjezdu ve Rtyni v Podkrkonoší. Rok na to, 5. února 1927, uspořádal Sbor dobrovolných hasičů v Zálesí svůj první ples v hostinci Václava Smutného a již dva dny poté (7. 2. 1927) prodělal sbor svůj první křest ohněm, když se podílel na likvidaci požáru hostince pana Součka v Havlovicích.

Členy Sboru dobrovolných hasičů v roce 1926 byli: Josef Rudolf (starosta), Roman Paul (jednatel), František Kouba (velitel), Josef Hloucal (člen výboru), Jaroslav Souček (náměstek velitele), Antonín Hofman, Karel Hofman (účetní dozorce), Bohumil Kašpar, Jan Donát (účetní dozorce), Jindřich Pulkrábek, František Klimeš (účetní dozorce), J. Matuška, Václav Smutný, Petr Prouza (člen výboru), Jan Holan, Josef Šváb, V. Teichman, Josef Horník, Ladislav Kopecký, Antonín Pulkrábek, Josef David, Damián Špaňhel, Jan Bernard a Josef Prouza.

V únoru roku 1928 rezignoval Josef Rudolf na funkci starosty sboru, a proto proběhla dne 12. února volba nového starosty. „Na návrh bratra Šrejtra by volby prováděly se lístky (tajně) byl schválen a přikročilo se k volbě. Za starostu ale zvolen zase pan Rudolf, který funkci nepřijal, a proto konána volba druhá, v níž obdrželi stejný počet hlasů bratr Jan Donát a bratr Josef Rudolf a mělo dle stanov být losem o výsledku rozhodnuto. Poslední prohlásiv, že funkci onu i kdyby losem naň připadla, nepřijme, čímž zvolen byl bratr Jan Donát ml., který volbu přijal. Kvůli osvětlení výsledku volby této podotýkám, že při ní byla tentokrát většina lidí na p. Rudolfovi závisejících a pak všechny členové našeho sboru z Úpice. Za propuštěného kováře, bratra J. Hloucala zvolen pokladníkem bratr Václav Skalický.“

Krátce na to pořídil si sbor hasičů v Zálesí svou první stříkačku, když za 6.500 Kč odkoupil stříkačku od hasičského sboru ve Rtyni v Podkrkonoší. Jednala se o tzv. „stříkačku potažní – ruční těžký typ dvouproudní“ vyrobenou firmou Fr. Smekala a syn v Praze na Smíchově (původní cena stříkačky byla 1.225 zl.). Rovněž tuto stříkačku si dnes můžete prohlédnout v Hasičském muzeu ve Velkých Svatoňovicích.

Na valné hromadě záleského sboru 6. ledna 1929 byl zvolen nový výbor: Jan Donát (starosta), Antonín Pulkrábek (velitel), Ladislav Kopecký (náměstek velitele), Augustin Šolc (jednatel), Václav Skalický (pokladník), Damián Špaňhel (člen výboru), Josef Prouza (člen výboru), Josef David (člen výboru), Josef Pulkrábek (člen výboru), Augustin Šolc (člen výboru).

Třicátá léta a půlstoletí od založení sboru (1931 – 1938)

Dne 1. ledna 1931 se na valné hromadě batňovického sboru vzdal jednatelské funkce Jaroslav Rosa. Novým jednatelem byl zvolen Adolf Kraus.

Významnou událostí v životě záleských hasičů bylo pořádání župního sjezdu v Zálesí. Sjezd se uskutečnil 19. července 1931.

Na valné hromadě konané 10. ledna 1932 byl jednatelem batňovického sboru zvolen Antonín Souček a místovelitelem Antonín Ladnar. Téhož roku na slavnostní valné hromadě (20. 12. 1932) převzali z rukou župního starosty Hynka Čepelky pamětní medaile zakládající členové batňovického sboru Adolf Otta, Čeněk Vepřek a Václav Nývlt.

Ve volbách konaných v roce 1937 v době 50. výročí založení sboru byli zvoleni následující funkcionáři: Jaroslav Rosa (starosta), Jaroslav Souček (velitel), Antonín Ladnar (zástupce velitele), Antonín Souček (pokladník), Josef Souček (jednatel), Adolf Kraus (člen výboru), Adolf Rosa (člen výboru). Jako náhradníci byli zvoleni Josef Nývlt a Adolf Rudolf. Četařem lezců byl zvolen František Trkal, četařem stříkačník Josef Hofman, četařem stříkačníků ručních Čeněk Vepřek, četařem chranců Josef Semerák st., četařem samaritánů Jaroslav Rosa ml., zbrojmistrem Emanuel Lelek, sdělovatelem Antonín Souček ml., revizory účtů Josef Petráš, Josef Prouza, Jan Vintr, výběrčím župního pohřebního odboru Marie Rosová. Do zábavního výboru pak Antonín Souček ml., Vincenc Kult, Oldřich Šolc, Zdeněk Rosa, Antonín Černohorský, Jaroslav Matýska, Josef Rosa a Karel Grešl.

Oslavy 50. výročí vzniku sboru dobrovolných hasičů roku 1937 v Batňovicích byly významnou akcí pro celou obec. V obecní kronice nalezneme následující záznam o průběhu oslav: „U příležitosti 50. výročí založení SDH v Batňovicích se zde konal 4. července župní hasičský sjezd. V předvečer byla sehrána na zahradě u Ottů za elektrického osvětlení divadelní hra Utrpením ku štěstí. V neděli ráno sloužena mše svatá za zemřelé členy sboru s případnou promluvou katechety Josefa Bretta z Úpice. Ku kříži na hřbitově byl položen věnec a odpoledne byl uspořádán průvod hasičských sborů úpické župy i cizích hostí od hostince Adolfa Vajsara na zahradu u Ottů, kde byly projevy, dekorování dvou členů – zakladatelů sboru – záslužnou medailí za padesátiletou službu. Byl to Adolf Otta – hostinský a Čeněk Vepřek – bývalý kovář. Pak se konalo cvičení požární a cvičení se sekerkami, háky a podobně a posléze koncert. Sešlo se na tisíc osob.“

Tolik zápis v obecní kronice. Sluší se dodat, že oslavy pokračovaly večer taneční veselicí na sále u Vajsarů a dozvuky oslav byly patrné ještě v pondělí večer na zahradě u Ottů.

V roce 1938 byl jednatelem sboru zvolen Josef Nečas, v roce 1939 Karel Kubeček, v roce 1940 Celestýn Hofman a po něm Antonín Hanuš. Ale to už je jiná kapitola historie batňovického hasičského sboru.

Když mraky černé jdou…lidem nad hlavou (1939 – 1945)

Ještě 15. ledna 1939 proběhla řádná výroční valná hromada sboru dobrovolných hasičů v Batňovicích. Při četbě zprávy o průběhu valné hromady z pera (či spíše již z psacího stroje) župního delegáta Josefa Řezníčka máme pocit, že se nic zvláštního neděje a poněkud úsměvně v té souvislosti působí i závěr samotné zprávy: „Jediné co jsem mohl vytknouti, byl záznam v pokladní knize, položka za nějaké pivo členům. Na moje upozornění, že to tam nepatří, bylo mi sděleno, že je to tedy naposled“.

Vše se ale mělo již brzy být jinak. Na den 26. února byla svolána výborová schůze, která stanovila datum další valné hromady sboru na 5. března 1939. V souvislosti s připravovanou reformou hasičstva v Čechách byly schváleny nové stanovy a provedeny nové volby funkcionářů sboru. Po 52 letech se tak ze „Sboru dobrovolných hasičů“ stal „Hasičský sbor v Batňovicích“.

Mezitím se však situace dramaticky změnila. Vznik Protektorátu Čechy a Morava v březnu 1939 postihl hasičské sbory také organizačně. Výnosem Ministerstva vnitra ze dne 15. května 1939 se nejvyšší složkou stává Svaz českého hasičstva v Čechách a na Moravě se sídlem v Praze.

I přes nepřízeň doby hasičský sbor v Batňovicích nezanikl. Na schůzi 1. května 1939 bylo přijato usnesení o zaslání žádosti Státnímu policejnímu úřadu v Náchodě o schválení stanov a dalším působení sboru. Žádost byla odeslána 23. května. Již 2. června obdržel hasičský sbor od Státního policejního úřadu v Náchodě příslušné osvědčení.

Nastartovaná reforma v organizaci hasičských sborů pokračovala i v nových podmínkách. Dosavadní Hasičské župy náchodská, českoskalická, polická a úpická se přeměnily na obvody spadající pod Okresní hasičskou jednotu v Náchodě. Ustavující sjezd OHJ proběhl v Náchodě 15. října 1939.

Že se však činnost sboru ponese ve zcela jiném duchu, bylo zřejmé. Již 17. září je projednáván přípis o vyloučení židů ze sboru a zákaz nošení starých stejnokrojů s čamarou a používání hasičských odznaků se znakem republiky.

Ale ani tíživá politická situace neutlumila spolkový život úplně. Sbor již v roce 1939 začal uvažovat o stavbě nové požární zbrojnice. Vzhledem k tomu, že sbor neměl pro stavbu k dispozici vhodný pozemek, bylo rozhodnuto zpracovat plán a rozpočet stavby. Navíc, po vypuknutí války přišel zákaz veškerých staveb. Po celou válečnou dobu byla činnost hasičů částečně omezena – byly zakázány plesy a nařízeno provádět pravidelná školení hasičů zaměřená na ochranu majetku v době válečné.

Podle vládního nařízení č. 30 ve věcech požární ochrany z 27. ledna 1942 se o zařízení a udržování nářadí a výstroje požárních sborů měly starat výlučně obce. Nemovitosti s příslušenstvím, které sloužily požárním účelům, jakož i nářadí a předměty, výstroje dobrovolných hasičů, přešly do vlastnictví obcí a tvořily účelové jmění pro potřeby požární ochrany. Tímto vládním nařízením byla též zrušena požární policie. Aby okupanti donutili hasičstvo pracovat pro jejich cíle, chránit válečné továrny, podřídili je ministerstvu vnitra.

Co se dělo, když odkvetly šeříky (1945 – 1950)

Po válce byla požární ochrana zařazena do působnosti ministerstva vnitra (jemuž rovněž příslušel i nejvyšší dohled a řízení). Plnění úkolů v oblasti požární ochrany pak zajišťovaly národní výbory (místní, okresní a krajské), jejichž výkonným orgánem pro tuto oblast bylo hasičstvo, které bylo dobrovolné, z povolání nebo závodní. Hasiče z povolání musely ze zákona zřídit všechny obce s počtem obyvatel nad 50.000 nebo i obce menší, pokud tak rozhodl příslušný krajský národní výbor.

V roce 1946 měl sbor 46 činných členů a 69 členů přispívajících. S rokem 1946 je s činností sboru spojená i jiná, svým způsobem významná, byť velice smutná událost. Zemřel poslední ze zakládajících činných členů a dlouholetý funkcionář sboru Adolf Otta. Od tohoto data je historie sboru psána výhradně nástupnickou generací batňovických hasičů. Asi se sluší se v této chvíli ohlédnout zpět a vzpomenout generací před námi a poděkovat jim za jejich odkaz. Prvotním impulsem a záměrem při založení Sboru dobrovolných hasičů v Batňovicích byla asi snaha zabránit a předcházet živelným pohromám a pomáhat tak obci i jejím občanům. Sbor se však svou činností a aktivitou stal společně s dalšími spolky i nositelem kultury v obci a předním představitelem společenského života v obci. Hasičské pohřební pokladny, které finančně vypomáhaly pozůstalým po členech hasičských sborů, dokládají další – sociální rozměr působení sboru. Při sboru dobrovolných hasičů v Zálesí byl založen i divadelní soubor, který s velkým úspěchem předváděl svá představení v přírodním divadle v Záduší i soubor loutkového divadla. Veřejná cvičení, sjezdy, divadelní představení a plesy pořádané sborem byly v Batňovicích vždy významnou společenskou událostí. Jen těžko najdeme nějakou událost v obci, kolem které by se nemotal nějaký ten hasič. A že občas šlo hlavně (slovy Josefa Řezníčka) o nějaké to pivo… Ale o tom snad ten život je.

Ale pokračujme dál. V průběhu roku byly znovu oživeny diskuze a plány na výstavbu nové hasičské zbrojnice. Úsilí sboru směřovalo především k získání vhodného pozemku. Dne 5. července 1946 uzavřela obec Batňovice předběžnou dohodu s Miroslavou Teichmanovou z Velkých Svatoňovic (čp. 10) o prodeji pozemku č. kat. 325 ležící u silnice Úpice – Červený Kostelec, ve vzdálenosti asi 100 m od stávající staré zbrojnice.

V roce 1949 byli na valnou hromadu batňovického sboru konanou 2. ledna 1949 pozváni i zástupci ostatních sborů (Zálesí, Kvíčala), aby bylo dosaženo dohody o sloučení všech tří sborů. K dohodě sice nedošlo, ale jednání měla pokračovat.

Dne 10. února 1949 se v hostinci u Viků konala schůze všech hasičských sborů v Batňovicích, kde se znovu projednávalo sloučení všech tří sborů. Bylo ujednáno, že administrativa, jednotné cvičení a vše co spadá pod jednotné velení, bude soustředěno ve výboru hasičského sboru v Batňovicích. Do tohoto výboru budou delegováni z každého sboru 2 zástupci. Velitelem byl navržen a výbory jednotlivých sborů zvolen Jaroslav Souček (čp. 99), dosavadní velitel hasičského sboru v Batňovicích.

„Každé družstvo bude mít svůj vlastní výbor. Veškeré finanční a hmotné prostředky, které si družstvo svojí pílí zajistí, bude ponecháno tomu družstvu k dobru. Žádné kapitálové převody z těchto tří družstev nebudou hlavnímu výboru dávány k dispozici, pokud se netýkají jednotného školení, cvičení a velení s činností těchto tří družstev související.
Toto ujednání při sloučení je platné, až do dne, kdy by MNV v Batňovicích žádal změnu tohoto ujednání za nevyhnutelnou anebo, kdyby orgány uznaly toto ujednání nežádoucí.“

Dne 15. února 1949 byl zvolen výbor pro sloučený hasičský sbor. Za Batňovice byli zvoleni Jaroslav Souček, František Trkal, Antonín Hanuš, za Zálesí Antonín Pulkrábek, Josef Řezníček a za Kvíčalu Jaroslav Kuťák, Celestýn Kadaník. Jak tato organizace fungovala, kroniky neuvádějí. Nicméně poznámka o známém přísloví o vlku a koze a o tom, že jeden se nažral a druhý zůstal celý, je v tomto případě namístě. Ještě v roce 1949 hasičský sbor v Zálesí zakoupil zachovalou motorovou stříkačku za 45.000 Kč.

V neděli 27. února se konala v Úpici v hotelu Beránek poslední valná hromada III. obvodu Hasičské okresní jednoty. Obvody byly již zrušeny a tak se jednalo o poslední valnou hromadu.

O tom jak se spojili a jak se z hasičů stali požárníci (1951 – 1960)

Počátek padesátých let se stal pro hasiče dalším mezníkem v jejich historii. Podle zákona č. 62/1950 Sb., o ochraně před požáry a jinými živelnými pohromami převzala vedení požární ochrany do svých rukou státní lidová správa a hasičstvo dobrovolné i profesionální bylo přímo podřízeno národním výborům. Vládním nařízením č. 135/1950 Sb. ze dne 26. září 1950 o ochraně před požáry a jinými živelními pohromami byla podrobně definována činnost i organizace hasičstva. Výše zmíněným zákonem č. 62 byl v celém státě organizován jednotný boj proti požárům. Dekretem z 18. ledna 1951 se hasičská organizace stala dobrovolnou organizací celostátního významu ve smyslu zákona č. 62/1951 Sb. Reorganizaci hasičstva pak dovršila první celostátní konference ve dnech 15. a 16. března 1952 v Praze.

Ale vraťme se zase na chvíli do Batňovic. Na členské schůzi 4. února 1951 byla místním sborem projednána reorganizace hasičských sborů a jejich začlenění do nově vytvořené celostátní organizace pod názvem Hasičská jednota.

Že se sloučení dvou batňovických sborů – batňovického a záleského neobejde bez problémů, bylo zřejmé. Zástupci Zálesí byli pozváni ne jednání výboru batňovických na 21. března 1951. Ti se však nedostavili a tak batňovičtí připravili program i kandidátku výboru sloučeného sboru sami. Ustavující valná hromada se uskutečnila 1. dubna 1951. Na tu se již zástupci Zálesí dostavili. Po přečtení návrhu kandidátky se z jejich řad ozvaly námitky, že nemají mezi navrhovanými své zástupce. Po následných diskuzích byli za záleský sbor na kandidátku dodatečně dopsáni i zástupci záleského sboru. A tak nakonec došlo ke sloučení sborů v Batňovicích a v Zálesí. Do vedení sloučeného sboru byli zvoleni Jan Vintr (předseda), Jaroslav Kraus (místopředseda), Vincenc Kult (organizační referent), Jaroslav Souček (výcvikový referent), Antonín Hanuš (jednatel), Rudolf Bittner (pokladní), Josef Koška (kulturní a osvětový referent), Antonín Vik (preventivní ochrana), Jaroslav Rosa (zdravotnictví), Bohuslav Hofman (dorostový referent), Jan Hanuš (odborné školení). Za sbor záleský byli členy výboru nakonec zvoleni Antonín Pulkrábek, Ladislav Kopecký a Josef Vincenc. Požadavek Antonína Pulkrábka, aby místní jednota nesla název Batňovice – Zálesí bylo už jen plácnutím do vody.

K oficiálnímu sloučení obou sborů došlo 20. května 1951. Sbor měl jedno družstvo v Batňovicích a jedno v Zálesí. Velitelem záleských se stal Ladislav Kopecký.

Další změna zasáhla české hasiče v roce 1953. Tehdejší Národní shromáždění schválilo 24. dubna 1953 zákon č. 35/1953 Sb., o státním požárním dozoru a požární ochraně. Následně na to (27. 11. 1953) bylo vydáno vládní nařízení č. 95/1953 Sb., o reorganizaci státního požárního dozoru a požární ochrany. Požární organizace – Svaz československého hasičstva byl přejmenován na Československý svaz požární ochrany. Hasičské sbory byly přejmenovány na Místní jednoty ČSPO a z hasičů se tak stali požárníci. Přijetím zákona č. 35/1953 Sb. přešla starost o hmotné vybavení na státní orgán a jeho vykonavatelem se staly místní národní výbory. Byl schválen i nový stejnokrojový řád a nové stanovy svazu.

V roce 1955 převzal funkci jednatele sboru Rudolf Teichman. 12. června 1956 byl stávající výbor sboru (MJČSPO – přesná zkratka pro historiky) rozšířen o Jana Vintra, Milana Volhejna, Josefa Kulta, Josefa Nývlta, Josefa Rinda a Josefa Rosu, a to v souvislosti s přípravami výstavby nové hasičské zbrojnice.

V roce 1956 byly konečně zahájeny práce na výstavbě nové hasičské (pardon, tehdy již požární) zbrojnice. Začaly se navážet cihly z Červeného Kostelce, kámen z bouračky sklepa Buchtova stavení, dřevo a písek. Bylo instalováno elektrické osvětlení staveniště a v červenci 1957 bylo započato s vyzdíváním základů stavby zbrojnice. A tak mohl předseda místní jednoty Vincenc Kult na členské schůzi 25. listopadu 1958 oznámit, že stavba zbrojnice je pod střechou. Při té příležitosti si nemohu odpustit malou poznámku. Ačkoliv jsem pečlivě pročítal dochovanou dokumentaci činnosti sboru, nikde jsem se nedozvěděl, kdy že vlastně byla postavena ta první – původní zbrojnice. Dochovalo se jen pár nářků z období konce čtyřicátých a začátku padesátých let nad neudržitelným stavem staré zbrojnice a nutností výstavby zbrojnice nové, ale nikde ani zmínka o tom, kdy byla stará zbrojnice postavena. K dispozici máme pouze fotografii, kde můžete vidět zbrojnice obě. Ale to jen tak na okraj. Když byla dokončena nová zbrojnice, ta stará sloužila jako sklad místního zemědělského družstva. Zbourána byla až v roce 1972, kdy byl materiál z ní využit místní organizací zahrádkářů při výstavbě nové moštárny.

V souvislosti s postavením nové zbrojnice došlo i na zbrojnici záleskou. V roce 1955 byl zbourán dřevěný most k požární zbrojnici v Zálesí a nahrazen novým železobetonovým mostem. V roce 1958 navrhli členové záleského družstva, aby byla požární zbrojnice v Zálesí zrušena a veškerá technika převezena do Batňovic. Budovu záleské zbrojnice nabídl Místní národní výbor v Batňovicích spotřebnímu družstvu Jednota ve Dvoře Králové k přestavbě na prodejnu smíšeného zboží. A tak byla 1. února 1959 zrušena prodejna Jednoty v bývalé prodejně Marie Pulkrábkové a přestěhována do objektu bývalé hasičské zbrojnice. Předáním techniky však činnost záleských hasičů neskončila ale naopak, prohloubila se jejich spolupráce s batňovickými hasiči a pomalu začalo mizet i dělení na záleské a batňovické.

Hasičská zbrojnice v Batňovicích byla dokončena v roce 1960. Krátce před tím (1958) získal sbor i nový automobil Tatra 805, zakoupil nový kompresor a v roce 1959 byla do Batňovic přidělena i nová stříkačka. Veškerá hasičská technika byla přestěhována do nové zbrojnice. Funkcí zbrojmistra byl pověřen Bedřich Trýzna, který byl rovněž zvolen do výboru místní jednoty a byl mu přidělen byt v prvním poschodí nové zbrojnice.

V roce 1958 přijalo Národní shromáždění další zákon o požární ochraně – zákon č. 18/1958 Sb. Přijetím tohoto zákona došlo k postupné decentralizaci požární ochrany a následnému oslabení její úrovně. Organizace státního dozoru byla tímto zákonem zcela rozbita. Státní orgány požárního dozoru byly podřízeny orgánům národních výborů a celá řada státních funkcí byla předána dobrovolné organizaci Československý svaz požární ochrany.

Léta šedesátá (1961 – 1969)

Na výroční schůzi 9. prosince 1960 byli do výboru sboru zvoleni: Vincenc Kult (předseda), Jaroslav Kraus (velitel a místopředseda), Alfréd Fiedler (pokladník), Rudolf Teichman (jednatel), Bedřich Trýzna (materiálně technický referent), Josef Kult (organizační referent), Jan Hanuš (preventista), Stanislav Čvančara (referent pro mládež), Antonín Vik a Milan Volhejn (velitelé družstev), Antonín Hetfleiš (kulturně propagační referent), Josef Všetečka (správce autoparku) a František Čermák (strojmistr).

V té době byl vybudován i sklad pohonných hmot. Hlavní starostí hasičů však bylo vybudování ústředního vytápění v budově hasičské zbrojnice. Stávající zateplení budovy bylo nedostatečné, což se projevovalo zejména v zimním období, kdy měli hasiči problémy s uvedením techniky v případě požáru v krátkém čase do provozu. Práce na instalaci topení se však neúměrně protahovaly. Nakonec byly dokončeny až v roce 1964 zásluhou Antonína Hetfleiše.

V roce 1964 předal dlouholetý jednatel sboru Rudolf Teichman svou funkci Janu Hanušovi (čp. 121). Na výroční schůzi v roce 1965 pak byli odměněni čestným vyznamenáním za dlouholetou činnost Ladislav Kopecký, Josef Řezníček, Josef Ryšavý, Rudolf Grešl, Emanuel Lelek, František Trkal, Josef Vincenc a Jan Vintr. V těchto letech provedl sbor celou řadu úspěšných zákroků při zdolávání požárů i při povodni, ale stále větší důraz byl kladen na preventivní ochranu. Prohlídky provozoven, soukromých domů i objektů zemědělského družstva z hlediska bezpečnosti proti vzniku požárů a důslednost při odstraňování zjištěných závad se projevily ve sníženém počtu požárů. I ukázky výcviku stále více dostávaly soutěžní charakter. Četné diplomy a čestná uznání svědčí o tom, že výcvik sboru byl na dobré úrovni a zejména žáci a dorostenci se umísťovali v soutěžích vždy na předních místech. Péče o pohotovost hasičské techniky, spolupráce s divadelním souborem Osvětové besedy při kulturních akcích na Vartě, výpomoc při zemědělských pracích i podíl sboru na společenském a kulturním životě obce byly rovněž náplní práce sboru v tomto období.

Konec prvního století činnosti batňovických hasičů (1970 – 1987)

Na výroční schůzi 12. ledna 1970 byli do výboru místní organizace zvoleni: Alfréd Fiedler (předseda), Antonín Vik (velitel a místopředseda), Antonín Souček (referent pro masově výchovnou práci), Luboš Mach (preventista), Josef Tuček (organizační referent), Jan Hanuš (jednatel), Rudolf Teichman (hospodář), Bedřich Trýzna (materiálně technický referent), Václav Kult (referent CO), Ladislav Peterka (vedoucí mládeže), František Čermák, Vincenc Kult, Josef Nývlt, Bohuslav Hofman a Zbyněk Vojtěch.

V té době byla provedena úprava terénu za požární zbrojnicí a prostranství před zbrojnicí bylo vyasfaltováno a byly zasazeny nové obrubníky.

V roce 90. výročí vzniku sboru (1977) byli do výboru zvoleni: Antonín Vik (předseda), Ladislav Peterka (velitel), Josef Tuček, Antonín Souček, Jan Hanuš, Bedřich Trýzna, Josef Čermák, Luboš Mach, Josef Všetečka ml., Zbyněk Vojtěch, Josef Winter, Jaromír Kult, Václav Kult, Rudolf Teichman a Josef Martinec. Revizory účtů byli zvoleni Antonín Hetfleiš a Jaroslav Ilšner.

Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let měl sbor přes šedesát členů. Sbor pořádal pravidelná cvičení a školení, účastnil se soutěží, pořádal pravidelné plesy a zájezdy. Velmi dobrá v té době byla zejména práce s mládeží. Rovněž mladí hasiči se pravidelně a s úspěchem účastnili soutěží mladých požárníků.

V roce 1983 byla hasičská zbrojnice opatřena novými dřevěnými vraty, která nahradila původní plechové rolety poškozené větrným vírem, který se v létě přehnal přes část obce. Nová vrata lépe těsnila a zlepšila tak podmínky pro vytápění zbrojnice.

V roce 1985 se z hasičské zbrojnice odstěhoval Bedřich Trýzna a byt byl přidělen Pavlu Staňkovi, který byl současně zvolen novým materiálně technickým referentem.

V roce 1987 oslavil hasičský sbor v Batňovicích (pro zachování historických detailů, tehdy ještě stále základní organizace ČSPO) 100. výročí od svého založení. Sbor v té době disponoval skříňovým automobilem Tatra 805, motorovou stříkačkou PS 12 v dvoukolovém přívěsu s kompletním vybavením a motorovou stříkačkou PS 8.

A jak tuto událost zaznamenal obecní kronikář Jiří Hetfleiš: „Zcela mimořádnou událostí v tomto roce byla oslava 100. výročí založení Sboru dobrovolných hasičů v Batňovicích. Výbor místní jednoty Českého svazu požární ochrany připravil k této příležitosti brožurku, která poskytla našim spoluobčanům možnost seznámit se s více než stoletou historií o tom, jak jsme se bránili proti požárům až po dnešní dobu. Na přípravě se podílel celý výbor a oslavy proběhly ve dnech 20. – 21. června. Již v předvečer oslav projížděl historický vůz tažený koňmi okolními vesnicemi za zvuků poplašné trubky a „povelky“ a zval k účasti na oslavách. V kulturním domě byla instalována výstava. Na panelech s fotografiemi a různými písemnými dokumenty si veřejnost připomenula tváře těch, kteří se svou nezištnou činností zasloužili o to, že hasiči a nyní požárníci byli a jsou neodmyslitelnou součástí veřejného života v obci. Výstavka a celá slavnost ukázala, že požárníci jsou, v duchu tradice, nejen obětaví lidé ochotní pomáhat spoluobčanům v případě živelních pohrom, ale že jsou i chasa veselá, která hýbe společenským životem vesnice. V sobotu 20. 6. byla v kulturním domě slavnostní schůze za přítomnosti sborů z okolních obcí a zástupců velení okresního požárního útvaru. Účastníkům byly předány pamětní medaile a zasloužilým členům místní jednoty byla udělena vyznamenání a čestná uznání. Sál kulturního domu byl velmi pěkně vyzdoben vtipnými obrazy a kresbami výjevů ze života požárníků. Toto prostředí potvrzovalo již řečenou skutečnost, že k vážné a odpovědné práci dobrovolných požárníků patří i humor a zábava. Potvrdila to i taneční veselice, která propukla večer po slavnostní schůzi.

V neděli 21. června byla výstavka dokumentů přenesena do požární zbrojnice otevřené pro veřejnost k nahlédnutí. V okolí požární zbrojnice se odpoledne seřadili účastníci velkého průvodu, který se za zvuků řízného pochodu rtyňské dechovky odebral na hřiště TJ Sokol. V ele průvodu byla nesena státní vlajka a za oddíly uniformovaných požárníků následovala pestrá přehlídka požární techniky od primitivních věder a ručních stříkaček přes historické ruční i motorové stříkačky již poměrně výkonné až po nejmodernější požárnickou techniku – cisternové vozy, agregáty na výrobu hasící pěny, požární vůz s výsuvnou plošinou pro zásah na výškových domech a různé výkonné moderní stříkačky. Na hřišti TJ Sokol bylo připraveno pro účastníky občerstvení. Po projevu velitele Ladislava Peterky následoval koncert dechové hudby zpestřený vystoupením sličných mažoretek ze Rtyně v Podkrkonoší. Po jejich vystoupení předvedli požárníci účastníkům námětové cvičení. Na hořící maketě domu ukázali rychlý zásah při likvidaci požáru a byl to zase koncert sehrané party v požárních útočných družstvech. Zástupce velení okresní jednotky podal potom výklad o technických parametrech předváděné techniky. Po dlouhotrvajících deštích oslavilo 100. výročí založení SDH v Batňovicích i počasí. Ve dnech oslav pomohlo svou slunečnou tváří k vytvoření dobré nálady. Této významné události v naší obci se zúčastnilo asi 2.000 osob. Nakonec alespoň několik jmen těch, kteří se nejvíce zasloužili o zdařilý průběh oslavy: Tuček Josef, Peterka Ladislav, Hanuš Jan st., Staněk, Vojtěch Zbyněk, Všetečka Jaroslav, Souček Antonín ml., Winter Josef, Macke Zbyněk a mnozí další.“

Sbor měl v roce 1987 59 členů, z oho 4 ženy: Vladimír Brabec (čp. 158), Miloslav Brikner (čp. 46), Josef Čermák (čp. 99, člen výboru), Alfréd Fiedler (čp. 124), Jan Fiedler (čp. 124), Antonín Grešl (čp. 134), Jan Hanuš st. (čp. 121, jednatel), Jan Hanuš ml. (čp. 121, hospodář), Oldřich Hebelka (čp. 134), Antonín Hetfleiš (čp. 37, revizor účtů), Jiří Hetfleiš (čp. 203), Bohuslav Hofman (čp. 96), Jiří Hofman (čp 96), Jaroslav Ilšner (čp. 92, revizor účtů), Olga Ilšnerová (čp. 92), Jan Janda (čp. 119), Jiří Jansa, Jan Jiroušek (čp. 92), Olga Jiroušková (čp. 92), Jiří Kopecký (čp. 192), Jaromír Kult (čp. 104), Josef Kult (čp. 41), Josef Kult (čp. 112), Jaroslav Kuťák, Luboš Mach st. (čp. 10, referent politicko výchovné práce), Luboš Mach ml. (čp. 10), Josef Mareček (čp. 204), Josef Martinec (čp. 21, člen výboru), Eva Martincová (čp. 21), Oldřich Matyska (čp. 31), Josef Nývlt (čp. 8), Jaroslava Nývltová (čp. 29), Václav Majer (čp. 19), Ladislav Peterka (čp. 150, velitel a místopředseda), Martin Peterka (čp. 150), Stanislav Petráš (čp. 213), Jan Plánek (čp. 72), Stanislav Prouza (čp. 146, referent mládeže), Jaroslav Rosa (čp. 3), Ing. Bohuslav Rudolf (čp. 59), Pavel Rudolf (čp. 59), Jaroslav Řezníček (čp. 1), Otto Řezníček (čp. 156), Antonín Souček (čp. 20), Antonín Souček (čp. 42, referent mládeže), Pavel Staněk (čp. 215, materiálně technický referent), Jaroslav Stýskala (čp 25, člen výboru), Rudolf Šafář (čp. 206), Luděk Šrůtek (čp. 185), Jiří Teichman (čp. 192), Rudolf Teichman (čp 148), Bedřich Trýzna (čp. 143, referent CO), Josef Tuček (čp. 6, předseda), Adolf Turek (čp. 84), Radek Turek (čp. 84), Zbyněk Vojtěch (čp. 123, organizační referent), Josef Všetečka (čp. 17, člen výboru), Josef Winter (referent prevence), Milan Volhejn (čp. 82).

Všechno znovu aneb o tom, jak se z požárníků zase stali hasiči (1988 – 2000)

V polovině roku 1990 dochází k významné změně v hasičském hnutí. Dne 2. června se v Jesenici u Prahy na plenárním zasedání Ústředního výboru Svazu požární ochrany ČR (SPO ČR), které bylo rozšířeno o delegáty jednotlivých okresů, přejmenoval Svaz požární ochrany ČR na Sdružení hasičů Čech, Moravy a Slezska a základní organizace SPO dostává nový název - sbor dobrovolných hasičů. A tak se i z batňovických požárníků stali znovu hasiči.

V roce 1995 byla vydána novelizace zákona o požární ochraně. Profesionální hasiči jsou přejmenováni na Hasičský záchranný sbor. Toto přejmenování vyjadřuje jednak záchranu osob a majetku nejen před požáry, ale i před následky živelných pohrom, automobilových a průmyslových havárií. Za druhé zařazuje hasiče, obdobně jako v ostatním světě, jako záchranáře v plném významu tohoto slova. V roce 2001 dochází opět k organizačním změnám vydáním novelizovaného zákona o požární ochraně. Profesionální hasiči přecházejí pod krajské velení a je nově ustaven Hasičský záchranný sbor Královéhradeckého kraje. Novým zákonem je také nově definována povinnost obcí zajistit v rámci své působnosti požární ochranu.

Zákon mimo jiné obci v samostatné působnosti na úseku požární ochrany ukládá zřízení jednotky sboru dobrovolných hasičů obce, která provádí hašení požárů a záchranné práce při živelních pohromách a jiných mimořádných událostech a plní další úkoly podle zvláštního právního předpisu ve svém územním obvodu, udržování akceschopnost jednotky sboru dobrovolných hasičů obce, zabezpečení odborné přípravu členů jednotky sboru dobrovolných hasičů obce, zabezpečení materiálních a finančních potřeb jednotky sboru dobrovolných hasičů obce a požární ochrany.

V té době sbor hasičů v Batňovicích získává i novou techniku. Bezúplatným převodem od Technických služeb Trutnov získal sbor v roce 1987 hasičský vůz Škoda 706 RTO AKV 10 a počátkem devadesátých let vůz AVIA A30 ve speciální úpravě.

V létě roku 1999 byla na náklady obce provedena úprava prostranství před hasičskou zbrojnicí. Součástí úprav bylo i vybudování nové přístupové komunikace k objektu moštárny za hasičskou zbrojnicí.

Hasiči třetího tisíciletí (2001 – 2007)

Činnost sboru hasičů v tomto čase byla velice pestrá a bohatá. Sbor pořádá pravidelná cvičení, členové se účastní školení a takto získané zkušenosti uplatňují i při „ostrých“ výjezdech (například v roce 2006 absolvovala jednotka 7 výjezdů k požárům). Výjezdová jednotka batňovického sboru je zařazena do JPO III. Významnou měrou se sbor podílel i na pomoci likvidaci škod, které způsobila velká voda v Batňovicích v roce 2005 a 2006. Ale nejen „hašením vohně“ je živ batňovický hasičský sbor. Členové sboru se aktivně podílejí i na kulturním a společenském životě v obci, ať již pořádáním vlastních akcí či účastí a často i vydatnou pomocí při akcích pořádaných obcí či jinými spolky v Batňovicích. Stálicí batňovické plesové sezóny je již po dlouhá léta tradiční hasičský bál, pravidelně se hasiči účastní a podílejí na průběhu batňovické pouti, dětského dne a dalších akcích. V roce 2003, při generální rekonstrukci silni v obci, zajišťovali hasiči pravidelné kropení vozovky. V roce 2004 a 2006 prezentoval sbor svou úspěšnou činnost, společně s ostatními batňovickými spolky, na „Dni spolků“ v Úpici, pořádaného Svazkem obcí Jestřebí Hory.

Významný byl pro naše hasiče rok 2005. Hned na začátku roku obdržel sbor nabídku od HZS Trutnov na bezúplatný převod hasičského vozidla Tatra T 148 CAS 32 z roku 1982. A hasiči ani obec nezaváhali. A tak již 15. března vyrazili hasiči do Trutnova a domů se vrátili s novým vozidlem. A protože batňovická hasičárna není nafukovací, byl starý hasičský vůz Škoda 706 RTO AKV 10 prodán firmě EKO HUKR Brno za 36.000,- Kč. Hasiči okamžitě začali na své Tatře pracovat a opravovat co se dalo (a věřte, že pracují a opravují do teď). Velikou pomoc, v podobě některých náhradních dílů poskytl sboru pan Zdeněk Vavřena.

I „hasičárna“ (čti hasičská zbrojnice) se dočkala rozsáhlých úprav. Obec získala dotaci z programu Obnovy venkova ve výši 97.000,- Kč na výměnu oken, úpravu elektroinstalace a opravu přístřešku nad vraty. Stejnou částkou přispěla i obec Batňovice z rozpočtu obce. Dne 24. 5. 2005 vybralo zastupitelstvo obce ze dvou předložených nabídek - firmu STAVO P. Ve zbrojnici byla vyměněna okna v bytě u Staňků a ve věži, byl zrušen balkón a upraven přístřešek nad vraty. Byla vyměněna část elektroinstalace. Celkové náklady rekonstrukce hasičské zbrojnice činily 232.206,- Kč. V rámci celkové rekonstrukce uspořádali místní hasiči dvě sobotní brigády. Byly opraveny zdi, vyřezány staré radiátory, které byly odvezeny do sběru. Interiér hasičské zbrojnice byl vymalován a proveden nátěr vstupních vrat. Byl zakoupen kompresor a nový systém GSM AUTOMATON na svolávání hasičů při vyhlášení požáru přes mobilní telefony a na spouštění sirény. Na vrata byly nainstalovány ochranné kartáče. Celkové náklady na dovybavení a opravy činily 21.700,- Kč. Rozsáhlých úprav se pak hasičská zbrojnice (včetně nové fasády) dočkala i v roce 2007.

Na výborové schůzi 6. 3. 2006 navrhl starosta sboru Antonín Souček, aby si sbor pořídil vlastní vlajku, kterou v minulosti nikdy nevlastnil. Návrh byl přijat. Krátce na to byl schválen i její vzhled. Na přední straně vlajky bude uprostřed znak hasičů a nad ním nápis „Sbor dobrovolných hasičů“, pod znakem nápis „Batňovice“, vlevo od znaku „zal.“ a vpravo „1887“. Na zadní straně pak svatý Florián a nad ním a pod ním rozdělený nápis „Bližnímu ku pomoci“. Vlajka byla zhotovena ještě téhož roku. Na schůzi výboru 12. 12. 2006 bylo rozhodnuto, aby nová vlajka byla vysvěcena v kostele sv. Bartoloměje v Batňovicích, a to ještě před výroční valnou hromadou sboru. Slavnostní vysvěcení vlajky se uskutečnilo v neděli 7. března 2007 za účasti celého sboru.

V roce 2007, v době oslav 120. výročí svého trvání má Sbor dobrovolných hasičů v Batňovicích 50 členů. Zachovejme pro budoucnost jejich jména: Stanislav Beneš (Malé Svatoňovice), Miloslav Brikner (čp. 46), Josef Fišera (čp. 91), Jan Hanuš (čp. 55), Jan Hanuš (čp. 121), Oldřich Hebelka (čp. 132), Jiří Hetfleiš (čp. 203), Bohuslav Hofman (čp. 96), Jiří Hofman (čp. 96, člen výboru), Jana Hofmanová (čp. 96), Tomáš Hubený (čp. 48), Jiří Jansa (čp. 183), Jan Jiroušek (čp. 92), Olga Jiroušková (čp. 92), Jaroslav Kuťák (čp. 228, člen výboru), Lubomír Mach (čp 10, hospodář), Petra Machková (čp. 32), Václav Majer (čp. 19), Anna Majerová (čp. 19), Zdeněk Martínek (Malé Svatoňovice), Pavel Michel (čp. 38), Lada Michlová (čp. 38), Miloš Mokrý (čp. 240), Vladimíra Pátková (čp. 131), Ladislav Peterka (čp. 150, velitel), Martin Peterka (čp. 150), Tomáš Peterka (čp. 150), Zlata Peterková (čp. 150), Stanislav Petráš (čp. 213), Josef Pich st. (čp. 32, jednatel), Josef Pich ml. (čp. 32), Jana Pichová (čp. 32), Petr Polívka (čp. 261), Jaroslav Rosa (čp. 3), Bohuslav Rudolf (čp. 59), Pavel Rudolf (čp. 59), Antonín Souček (čp. 42, starosta), Milan Souček (čp. 42), Blanka Součková (čp. 42), Pavel Staněk st. (čp. 215, zbrojmistr), Pavel Staněk ml. (čp 215), Milena Staňková (čp. 215), Jiří Teichman (Malé Svatoňovice), Jiří Teichman (Malé Svatoňovice), Pavlína Teichmanová (Rtyně v Podkrkonoší), Jan Tošovský (čp. 119), Josef Tuček (čp. 6), Zbyněk Vojtěch (čp. 123, člen výboru), Josef Winter, Petr Zach (Úpice).

A tak jsme se dostali na konec našeho příběhu o jednom hasičském sboru. Batňovičtí hasiči i přes svých 120 let vypadají vcelku dobře. To, co je v téhle chvíli nejvíce zaměstnává, je výměna oken a částečná rekonstrukce hasičské zbrojnice a oprava „nové“ Tatry. Popřejme tedy našim hasičům do dalších let dostatek elánu, schopných a obětavých členů sboru… a vůbec batňovickým hasičům třikrát nazdar. Zdar, zdar, zdar.

 
 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA